Kapka deště
Malá kapka zrodila se, bloudí rozlehlými mračny,
přemýšlí proč stvořila ji matka zemské krásy.
Rozhlíží se kolem, prosí Boha o zázrak,
vidí však jen hustou mlhu a ostatní chcou kázat.
O životě v bílém mraku, o jejich malém světě,
to vše však kapka zvládne říci v jedné krátké větě.
Ona ví, že jsou to slova, city však hlubší má,
obrazy jež v mraku neviděla v očích denně má.
Teskne kapka po tom světě, v srdci ho ukrývá,
její názor na bílou tmu kdekdo jí zazlívá.
Vtom blesk protne jejich domov, déšť se k nebi snáší,
kapka vidí před očima ohromující záři.
Skrz tu záři usmívá se na ni širý svět,
její duše rozkvétá jak růže bílé květ.
Kapka šťastně padá k zemi, užívá si pád,
když dopadá na květ stromu, dodává mu zář.
Se vší něhou hladí malý květ,
teď on je pro ni celý svět.
Kapka dává lásku květu, než rozplyne se v svitu Slunce
a pozná čistou pravou lásku jež jí skýtá boží srdce.
Mlha tiše stoupá k nebi, širý kraj objímá,
kolik dobra dala zemi ani nevnímá.
Vystoupala do výšin, kde mraky klidně spí,
v ní zrodila se malá kapka a nový život s ní.